Lidice pro 21. století

  • 24. Leden 2021 - 6:33

I v tomto školním roce, navzdory všem koronavirovým útrapám, proběhl v pořadí již 16. ročník mezinárodní vědomostní soutěže “Lidice pro 21. století”.

Je nám ctí, že se k této události, stále podněcující k účasti, otázkám a řadě zamyšlení, vyjádřili i studenti naší školy, a to - vyjma maturantů -  napříč všemi ročníky.

Jejich úkolem bylo v první řadě napsání eseje na jedno z porotou uvedených témat: 1) Místa bolesti, místa paměti, 2) Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok, 3) Ztracené věci mají prý hodnotu stokráte větší.

Nutno podotknout, že studentské postřehy byly velmi vyspělé a přemýšlivé, čímž nám autoři esejů dokázali, že i mladí lidé, kteří jsou od okamžiků zdánlivě hluboce pohřbených v útrobách 20. století již hodně časově vzdáleni, stále cítí potřebu si tyto bolestné události připomínat, ctít jejich oběti a nikdy na ně tak nezapomenout.

Vedle tvorby autorského eseje absolvovali zainteresovaní studenti též vědomostní test ověřující jejich historické znalosti z oblasti druhé světové války, zejména Lidic se týkající heydrichiády.

Všem studentům, kteří se do soutěže zapojili, upřímně děkujeme a věříme, že se jim podaří si svým výkonem porotu získat natolik, aby postoupili do druhého kola.

Mgr. Gabriela Křížanová, Mgr. Patrik Dudek, Ing. Ivana Kračmerová

Ukázky prací:

Uvědomujeme si to, že pokaždé, když jedeme někam na výlet nebo se jdeme jen někam projít, tak nás všude obklopuje minulost? Historie? Jednou jsem jela ze školy a po cestě z nádraží měla tu čest minout pomník s těmi, co bojovali za to, abych já mohla takto volně chodit, trávit svobodně čas s kamarády. Vždy jsem kolem něj jen prošla, a ani mě nenapadlo se pozastavit. Nikdy jsem to vlastně nevnímala, ale toho dne, kdy jsem šla ze školy, jsem si uvědomila, že bychom se o tato místa měli starat a věnovat jim úctu a respekt. Že bychom v žádném případě tato místa neměli ničit, ba naopak bychom jim měli vzdávat úctu a vážit si jich. Protože někdo musel trpět, abychom my  mohli žít tak, jako žijeme.

[...]

Jak jsem již zmiňovala, tak se může jednat o budovu nebo o nějaký pomník, ale může jít i o píseň, prapory nebo nějaké přírodní výtvory spojené s určitým příběhem. Místa paměti nemusí být vždy jen reálná, mohou být tařka více symbolická než reálná.

Místa bolesti, místa paměti: Kristýna Ligačová, 1. A

Německé vojsko nechalo o stěny Horákova statku opřít matrace pro masové vraždění lidických mužů. Postavit se proti hlavni německých katů a čekat na smrt!  Na co muži mysleli, co všechno si připomněli, na koho si asi v posledních chvílích vzpomněli, než vyšla osudná rána? Toho dne přišlo o život 173 mužů. Pomyšlení, že umírali kluci stejného věku, jako jsem já, mě vážně dostalo “do kolen”. Měla bych odvahu postavit se vedle těch odvážných mužů a chlapců? Na tuhle otázku si nedokážu odpovědět.

[...]

Tohle místo, myšlenka, představa, co bylo spácháno nevinným dětem, mě přivádí k záchvatu vzteku. Kde je spravedlnost, copak žádná není? Zvěrstva, jaká dokáže člověk člověku provést. Pro tento čin neexistuje omluva.

[...]

Jsou místa plná bolesti, ale musíme je mít trvale v paměti, abychom nezapomněli na utrpení a statečnost lidických obyvatel: Lidice, polské město Chełmno, Revenbrück, a také nesmíme zapomenout na obec Ležáky.

Místa bolesti, místa paměti: Ema Janů, 1. A

Pojďme se nad tím zkusit opravdu zamyslet. Náš život je sice rozdělen na mnoho etap, každá etapa v životě však trvá jen určitý čas a všichni přeci víme, že čas je nenahraditelný. Bude proto mít konkrétně tato etapa větší cenu, pokud zjistím, že už je za mnou a nikdy se nevrátí? A vzroste moje duševní hodnota toho trička více, pokud se mi ztratí?

[...]

Dále bych vás všechny chtěl poprosit, abyste se sami sebe zeptali: “Dá se vaše duševní hodnota vyčíslit v penězích?” Já jsem nad touto otázkou popravdě velmi přemýšlel. Protože pokud se, dle mého názoru, jedná o nějakou materiální věc, je velmi jednoduché si v dnešní době koupit věc stejnou, popřípadě velmi podobnou. Zda však ta věc bude mít pro mne úplně stejnou duševní hodnotu, je, podle mého, k zamyšlení a pro každého člověka to může být samozřejmě velmi individuální. Pokud se však jedná o čas či o nějaký důležitý okamžik, je to, soudím, něco, co se nedá vrátit, a už vůbec ne vyčíslit v penězích. Proto si myslím, že je velmi důležité naplno vnímat věci a malé okamžiky, jež se nám v životě dějí a neztrácet svůj drahocenný čas, neboť ten nám nikdo nikdy nevrátí.

Ztracené věci mají prý cenu stokráte větší: Petr Malčík, 1. B

Když ztratíte svobodu, těžko se získává zpět a právě příčinou ztráty se tu objevuje její nevyčíslitelná hodnota. Jste zbaveni něčeho, co se bere jako samozřejmost. A když o svobodu přijdete, jste hozeni do soukolí rozkazů, příkazů, perzekuce, diskriminace, vydáni v nemilost svých nových pánů, kterým nezáleží na tom, co s vámi a s ostatními bude. Vřava druhé světové války vedena nacismem a fašismem přinesla novou formu otroctví do historie Evropy. Když máte zavedeno otroctví, není už zde potom místo pro svobodu. Svobodu cítí v ten moment pouze utlačovatel, ne utlačovaný. Nabízí se nám  otázka, která platí i pro dnešní dobu, a ta zní, kdo je tady ten špatný? Ten, co bojuje za svobodu, nebo ten, který drží moc v rukou a utlačuje obyvatelstvo a ostatní lidi a chrání ho ústava, justice, aliance, zahraniční politika.

[...]

Když zachráníte lidský život, je to, jako byste zachránili celý svět, pokud však vezmete život, je to, jako byste zničili celý svět. V dnešní moderní době se učíme o holokaustu, o jedné z nejtemnějších kapitol v historii Evropy a lidstva. Holokaust připravil o život miliony lidí a byl namířen zejména proti obyvatelstvu židovskému, romskému a proti politickým nepřátelům nacismu. Lidský život není něco, co se dá vyvážit zlatem, stříbrem nebo drahými kameny. Vždy je jednodušší dělat negativní věci než pozitivní. Vzít  někomu život je mnohem jednodušší, než ho někomu dát. Ti, kteří rozhodují o druhých, jsou v pozici, která je dělá nesmrtelnými a všemocnými, nemají co ztratit, když rozhodují o životě jiných, nemůžou nikdy znát nevyčíslitelnou cenu života.

[...]

Bohužel, některé věci, jak je známo, člověk už nedokáže získat zpět. A proto nesmíme brát věci jako samozřejmost, mohli bychom později litovat toho, že jsme pro jejich zachování neudělali nic. 

Ztracené věci mají prý cenu stokráte větší: Patrik Liška, 3. A

 

 


Související články