28. 9. 2021
Jitka Halaštová
Máte nějaké zajímavé pracovní zkušenosti? Pokud ano tak uveďte.
Jako velmi zajímavá práce mi přišla beze sporu práce psychiatrické sestry v místní psychiatrické léčebně. Zde jsem si prošla několika odděleními a poznala práci zdravotníka v ne moc populárním oboru. Otevřely se přede mnou osudy lidí, přičemž mnozí z nich již pravděpodobně nikdy nepovedou normální život. Poznala jsem veterána z druhé světové války, kterého zážitky z fronty ovlivnily natolik, že jeho jediným způsobem přežití a vyrovnání se s realitou byl únik do fiktivního světa superhrdinů. Protialkoholní oddělení zase čítalo směs mužů, z nichž někteří měli úspěšně nakročeno k vyléčení ze závislosti. Naproti tomu druzí se zdáli být zcela ztraceni. Velmi zajímavá pro mne byla práce v psychiatrické nemocnici v Brně v Bohunicích. V té době se zde používaly elektrošoky jako častá léčebná metoda pro osoby trpící maniodepresí a jinými psychózami. Od té doby jsem se s touto léčebnou metodou již nesetkala. Nejnezapomenutelnější zážitky mám však ze záchranné služby. To by bylo na dlouhé povídání, protože práce tam je velmi dynamická a náročná zároveň, na druhou stranu však zde můžete být i svědky zázraku.
Co Vám studium na SZŠ Kroměříž dalo a vzalo?
Studium mě dobře připravilo na budoucí profese. Myslím že naše znalosti byly tehdy na velmi vysoké úrovni a to tak, že jsme se často nelišili od studentů mediků. Podle zásad péče o zdraví, které mě škola naučila, se řídím i dnes ve svém osobním životě.
A co mi škola a studium vzalo? No, já myslím že nic (směje se). S odstupem času myslím že to byla dobrá volba.
Které tři rysy, by dle absolventa, měly vystihovat kvalitního zdravotníka?
Já myslím, že člověk musí mít v první řadě nadšení pro tuto práci a pak už jde všechno samo. Pak musíte mít schopnost vcítit se do druhého, ale zase ne přespříliš, nebo rychle vyhoříte. Další vlastností je nutnost zachovávat úctu k člověku jako takovému, protože lidé přicházejí do nemocnice s celým příběhem a osudem, nejen se samotnou nemocí.
Která první věc se absolventovi vybaví v souvislosti se SZŠ Kroměříž?
Vždy si nejdřív vzpomenu, jak jsme již jako studenti pomáhali s pracemi při stavbě školy a jejím uvedením do provozu. Byly to sice drobné práce, uklízeli jsme a stěhovali nábytek, občas ještě přinášeli materiál. Pro nás to ale mělo velký význam. Spěchali jsme, abychom pomohli s dokončením a stihli ve zcela nové budově zažít alespoň poslední rok našeho studia. Předchozí roky jsme se dělili o prostory ve škole s žáky pedagogické školy na Havlíčkově ulici. A nejen celé studium, ale i úplně nová budova školy symbolizovaly začátek našeho nového života – zdravotnické profese.
Kterého žijícího člověka absolvent nejvíce obdivuje a z jakého důvodu?
Těchto lidí by bylo jistě víc a nedá se vybrat jen jediný člověk. Přesto však uvedu několik jmen. Velmi mne zaujala například práce doktora Bohdana Pomahače, který jako první provedl transplantaci lidského obličeje, obdivuji i epidemiologa Karla Rašku, Který byl jednou z klíčových osobností globálního vymýcení pravých neštovic. Z mladé generace bych uvedla Daniela Stacha, který má zásluhy na popularizaci vědy.
Uvažovala jste i o jiném oboru?
My jsme se poprvé hlásili na školu v osmé třídě. V těch třinácti letech máte jen bídné představy o tom, co byste chtěli v budoucnu dělat. Já jsem se tehdy hlásila na Rodinnou školu a jsem ráda, že mě tehdy nevzali. Z deváté třídy jsem se pak přihlásila na zdravotnickou školu.
Proč jste se rozhodla studovat právě na SZŠ KM?
Úplně z prostého důvodu: a to je, že lidé budou i dále nemocní a budou dále potřebovat pomoc. Zdravotnická profese se mi tak jeví jako jedno z nejstabilnějších zaměstnání, kde nehrozí, že byste neměli práci. To jsem tehdy ale neměla ze své hlavy. Takto k tomu přistupoval můj tatínek. Já jsem ale vždycky toužila být sestřičkou a starat se o miminka na novorozeneckém oddělení, takže jsem s otcovým návrhem ráda souhlasila.
.
Jaký byl Váš nejoblíbenější předmět?
Nejraději jsem měla všechny lékařské předměty, ať už to byla gynekologie, patologie nebo chirurgie. Bavily mne všechny, a to právě kvůli našim pedagogům. My jsme se tyto předměty tehdy učili dost podrobně a vyučovali je lékaři, kteří současně pracovali v nemocnici. Výuka tak byla od nich okořeněná zážitky z praxe a pro nás měla neopakovatelné kouzlo s nádechem syrové reality.
Co Vás přivedlo k práci, kterou děláte v současné době?
Můj tatínek. Po sedmdesátém roce onemocněl Alzheimerovou demencí a já jsem začala hledat cestu, jak alespoň na chvíli vrátit toho člověka, kterého jsem znala, a jeho vzpomínky. Dostala jsem se tak k velmi zajímavým lékařským studiím publikovaným v zahraničí, které popisovaly formu reminiscenční (vzpomínkové) terapie pomocí tzv. znovuzrozených panenek. Tuto rehabilitačně-léčebnou metodu jsem aplikovala na svém tatínkovi, a poté byl pak jen krůček k její realizaci ve velkém měřítku. V současné době se tedy zabývám touto terapií v domovech pro seniory i v soukromé oblasti. Pomůcku – reborn panenky – jsem se naučila vyrábět a při terapii tak využívám pouze své vlastní speciálně přizpůsobené výrobky.
zpracoval: Přemysl Králík